Bytí hranic po bití

Na vyšetření přišel čtyř a půlletý Vašík. Od začátku to byl boj. Nechtěl nic dělat, jen si hrát; odmlouval, kopal do křesla, bouchal dveřmi. Když přicházela testová část, chtěla jsem vyzkoušet práci bez rodičů. Maminka se ho zeptala: „Vašíku, zůstaneš tady sám? Budeš pracovat?“

Vašík pochopitelně nesouhlasil. Maminka ho začala přemlouvat. Vašík začal ječet. Zasáhla jsem − situace není nastavená na to, abychom se Vašíka ptali, prostě to tak je, pouze mu to oznámíme.

Požádala jsem rodiče, aby počkali v čekárně. Po chvíli pláče a vztekání jsem Vašíka usadila ke stolu. Nejdřív zarytě seděl u stolu s hlavou sklopenou, opakovala jsem mu, že jen uděláme „trošku práce, trošku hraní“, jak dětem vždycky povídám, pak si může hrát sám, ale dřív ne. Čím déle bude jen sedět, tím méně si pohraje.

Po pár minutách přijal nabízené pomůcky a pak už nám práce šla od ruky.

Přišli rodiče a už to začalo. Vašík chtěl jíst, ale tohle ne. Pak na záchod. Tatínek mamince říkal, že tam Vašík dojde sám, ale maminka mu nejen svlékla mikinu, ale také ho tam doprovodila.

Na první pohled bychom si mohli říct, že je to bezhraniční, možná až nevychované dítě.

Ale příběh má pokračování. Vašík byl až příliš opečovávané dítě. Tatínek pak už vzal Vašíka ven, protože rozhovor nebyl možný. Přišla důležitá chvíle. Zeptala jsem se maminky, jak byla ona vychovávaná jako dítě.

Vašíkova maminka se zarazila. Otec ji bil, křičel na ni, matka se jí nikdy nezastala, protože se otce bála. Mnohokrát dostala jen proto, že měl otec špatnou náladu.

Nikdy nebude svoje děti bít, nikdy na ně nebude tak zlá. Proto se snaží s Vašíkem domluvit a respektuje jeho názory; doufá, že to Vašík jednou pochopí.

Podobný příběh, tedy nepřiměřeně tvrdou až krutou a týrající výchovu popisuje (hrubým odhadem) třetina rodičů, která nedokáže svým dětem nastavit pravidla a nakonec se ocitá pod vlivem a v ovládnutí svých dětí.

Považuji to za důležitý krok a pozitivní vývoj: když totiž chceme najít střed, je dobré nejprve si oťukat krajní meze. Rodiče, o kterých je tento článek, poznali pól násilí, svým dětem aktuálně nabízí pól velké vřelosti – a nyní před nimi stojí výzva hledat středovou polohu.

Když se rodiče rozhodnou, že to zkusí, zpravidla za dva tři týdny přichází mail, že už vidí první pokroky, nejhorší bylo začít. Bývají to krásné zprávy!

Když se na příběh podíváme motýlím objektivem, motýlem je zlobení, ale květin, na které (mylně) nasedá, je víc – nedostatek hranic, příliš volná výchova, příliš velká moc, z toho pramení emoční problémy. Nesmíme ale zapomenout ani na květinu.

 

 

Nevíte, co je motýlí pohled? Nakoukněte do Motýlí mapy.

Motýl si podle mého názoru potřebuje najít květinu hranic a pravidel, na ty zatím nenarazil. Nejdřív je ale musí najít maminka.

„Jako klinická psycholožka pomáhám rodičům překonávat vývojové, psychické i emoční obtíže dětí; efektivně zvládat výchovu rozumem i srdcem.“ Příběh o mně si přečtěte tady >>