Práce se slovy je zdánlivě stejně obyčejná jako modré nebe nebo prádlo na sňůře

Časté otázky

V případě, že vás napadá otázka z tohoto ranku, ale nenajdete ji tu, budu ráda, když mi ji napíšete. Zodpovím ji a anonymně zařadím do seznamu i pro další návštěvníky stránek.

  • Kdo je klinický psycholog?
  • Klinický psycholog musí absolvovat minimálně pětiletou přípravu během plného úvazku ve zdravotnictví. Příprava obsahuje teoretickou a praktickou část. Stručně řečeno je v teoretické části třeba obsáhnout znalosti a dovednosti potřebné pro diagnostiku i léčbu při práci s dětmi i dospělými. Praktická část vyžaduje absolvování požadovaných kurzů, absolvování určitého rozsahu stáží na specializovaných pracovištích, pravidelné supervize vlastní práce pod vedením školitele, dále samotnou práci pod odborným dohledem již atestovaného klinického psychologa. Předatestační příprava je zakončena atestační zkouškou a po ní následuje povinnost pokračující praxe ve zdravotnictví a též průběžného dalšího vzdělávání, které je nutné vždy po deseti letech dokládat Ministerstvu zdravotnictví pro prodloužení registrace.

  • Jak poznám, že potřebuju psychologickou pomoc?
  • Patrně už jen z toho důvodu, že vás tato možnost napadne. Řada lidí setkání odkládá, mnozí si myslí, že je to důkaz vlastní neschopnosti (to je hodně častá úvaha), že by přece každodenní záležitosti měli zvládnout sami. Tento názor zásadně nesdílím.
    Někdy odkládání svým způsobem situaci vyřeší, jindy ji prodlouží či zhorší. Nemám zkušenost s tím, že by si lidé návštěvu vyčítali, zato často slýchám "kdybych věděl, že to bude probíhat takhle, přišel bych dřív", "dokud se mi nestaly takové věci, nikdy bych nevěřila, co všechno psychika dokáže", "už jen nezaujatý úhel pohledu mi pomohl"…
    Kontaktem s psychologií jsou z mé zkušenosti zklamaní a rozzlobení lidé s některými vážnými poruchami osobnosti – protože součástí jejich nemoci je chybějící náhled na situaci a zdroj potíží.

  • Kolikrát budu muset přijít?
  • Vždy záleží na dohodě, na oboustranných možnostech. Někdo rovnou řekne, že chce jen jedno setkání, někdo počítá s dlouhodobou spoluprací, ale přijde dvakrát třikrát a jeho situace se posune natolik, že další kroky již dělá sám, někdo dochází pravidelně a dlouhodobě, někdo nepravidelně a taktéž dlouhodobě.
    Rozhodující je vyjasnění očekávání hned na počátku, vzájemná dohoda.
    Dalším faktorem jsou procesy, které se vyvíjejí během terapie.

  • Praktická lékařka mi dala doporučení na psychologii – takže jsem duševně narušený?
  • Lékaři vystavují doporučení v případě podezření na to, že pacientovy potíže obsahují psychické faktory, nikoli jen v případech vážných duševních poruch. Setkávám se s psychogenně podmíněnými bolestmi, opakujícími se onemocněními. Nespavost bývá (ale nemusí být) jedním z prvních příznaků deprese.
    Ona je již otázka, co to znamená, když je člověk "duševně narušený". Řada lidí si pod tímto pojmem představí něco jiného, nezapomínejme na to. Pro mě člověk s depresí v těžké životní situaci není duševně narušený, pro někoho jiného ano.

  • Když jdu k psychologovi, znamená to, že něco dělám špatně?
  • To je záludná otázka. Kdo rozhoduje o tom, co je dobře a co špatně? Podle čeho se to pozná? Kdo má právo vyřknout definitivní závěr? Všichni se určitě ocitáme v situacích, kdy nám chování někoho jiného připadá podivné, nerozumné, nebo dokonce nesmyslné. On ale k němu má pádný důvod, pouze my mu nemusíme rozumět. Příčin je celá řada, mnohdy nám přece není jasné ani vlastní počínání. Otázku bych přeformulovala slovy "K psychologovi chodí lidé, kterým je v některém aspektu života špatně."
    Když budeme číst knížku z oboru, jemuž nerozumíme, můžeme všechna slova přečíst dokonale, ale smyslu v nich mnoho nalézt nemusíme. Děláme něco špatně?
    Spolupráce s psychologem pro mě nemá hodnotící charakter.

    Nezřídka se stává, že se rodiče obávají kritiky nebo odsouzení; že budu poukazovat na jejich chyby. Dokonalý rodič podle mého názoru neexistuje, to bychom nebyli lidmi. Takzvaný "špatný rodič" by zase nevěnoval čas, úsilí a peníze do pomáhání dítěti. Samotná skutečnost, že se rodiče obrátí na psychologa – a potažmo na lékaře, speciálního pedagoga a na další odborníky –, je naopak důkazem zájmu o dítě, o jeho prospěch, o dobré fungování rodiny. Nevědět si rady, pochybovat o některých výchovných opatřeních – takové situace zažívá každý rodič. Když dítě dostane angínu, nebudeme čekat, až bude dítěti ještě hůř (a nám, rodičům, také), ale vyhledáme pomoc.
    Vždy společně hledáme dobré zdroje, osvědčující se postupy a cokoli, od čeho se rodiče mohou dál odrazit. V neposlední řadě bych ráda zdůraznila, že někteří rodiče přicházejí s velkými obavami a odcházejí s informací, že jejich dítě se vyvíjí zcela normálně a že to, co právě doma řeší, je běžná součást vývoje.