Práce se slovy je zdánlivě stejně obyčejná jako modré nebe nebo prádlo na sňůře

Spolupráce při dlouhodobé hospitalizaci

Přes pět let pracuji na oddělení následné intenzivní péče (dříve oddělení chronické intenzivní a intenzivní péče, následně dlouhodobé intenzivní péče). Díky bohaté vzájemné spolupráci s týmem oddělení, pacienty, jejich příbuznými a blízkými lidmi se seznamuji s nároky dlouhodobého onemocnění a dlouhodobé hospitalizace pro všechny, jichž se dotýká.
Toto téma považuji za velmi důležité, ale málo pojmenovávané. Věnovala jsem mu rigorózní práci a na tomto místě bych chtěla uvést alespoň základní informace. Kdyby pro vás byly aktuální, zajímavé, potřebné, ráda vám je doplním.

Myslím, že je důležité si uvědomit, že v životě každého člověka se může stát zcela nečekaná událost nebo se rozvinout chronická nemoc, která dlouhodobě a v některých případech navždy změní život jak jemu samému, tak jeho rodině a dalším blízkým lidem. Do systému pomoci takto zasaženým lidem se v České republice přes deset let zapojují i pracoviště následné intenzivní péče (NIP).
Pacienti NIP se zpravidla den ze dne ocitají ve zcela jiném prostředí, musejí se začít vyrovnávat s jiným způsobem života, s novými lidmi a také se svým onemocněním, jemuž v řadě případů, například u neurologických poruch, předchází dlouhodobější proces určování diagnózy, aby mohla být specifikována další léčba.
S jakými změnami se vlastně musí pacienti trpící dlouhodobou nemocí vyrovnat? Týkají se:

  • osobní identity
  • prostoru, v němž se člověk pohybuje či dosud pohyboval
  • rolí
  • potřeb
  • lidí, které pacientovi mohou (a chtějí) poskytovat sociální oporu
  • perspektivy - co může člověk v budoucnosti očekávat

  • V této situaci se dramaticky zvyšuje význam rodiny. Značné rozdíly lze pozorovat u pacientů, kteří mají k dispozici podporu rodiny a kteří jsou nuceni potýkat se s nemocí a pobytem na oddělení bez podpory blízkých osob. Skutečně platí, že každá vážnější zdravotní újma některého z členů rodiny zasahuje a ovlivňuje celou rodinu, všechny její členy. Dále je možné sledovat, že se pacienti obávají vlivu nemoci na svoji rodinu, zároveň však od ní očekávají citovou i sociální pomoc.
    Příbuzní a blízcí prožívají velký strach, často nevědí, jak se bude situace vyvíjet dál, na co se mají připravit, na jak dlouho rozložit síly. Olga Kunertová říká: "Nepříznivá situace se dotýká všech kolem a nejvíce zpravidla těch nejbližších osob. I ony mají svoje obavy, potřeby a očekávání s chorobou spojená… Zkoušce je vystaveno fungování nepsaných pravidel v rodině a nakonec ve všech vztazích. Jelikož se představy o tom, jak by kdo měl v takové situaci vlastně fungovat, se u jednotlivých účastníků většinou liší, dochází ke krizím a přehodnocování vztahů zrovna v době, kdy by bylo žádoucí se o ně opřít jako o něco stabilního." Každá rodina je stejně jako každý člověk jedinečná a zátěž v podobě dlouhodobého onemocnění jednoho člena se v rodinách projevuje různě.
    Je tedy patrné, že se psychologická specifika dlouhodobě hospitalizovaných pacientů netýkají pouze samotných pacientů, nýbrž i jejich příbuzných a blízkých. Rovněž je nezbytné zohlednit, že na NIP jsou hospitalizovaní pacienti s různými onemocněními, v různých fázích téhož onemocnění, pacienti se spíše nadějnou i pacienti s velmi negativní prognózou. Při hospitalizaci na našem oddělení mají rodiny vždy možnost psychologické spolupráce (za pacienty docházím pravidelně). Různé rodiny ji využívají různě. S někým jsme ve velmi častém kontaktu, s někým se prakticky neznáme. Za důležitou považuji možnost podpory a pomoci.
    Velmi si vážím práce zdravotních sester, bratrů, sanitářek a sanitářů, lékařů, jejich nasazení a obětavé péče o pacienty, kterým mnohdy nemohou pomoc k vyléčení ani ke zlepšení stavu – i když právě proto si tuto práci zvolili. Bez lidského přístupu, zdánlivě obyčejného zájmu a ochoty vytvářet vztah s pacienty si jejich práci nedokážu představit.