Hop na pás?

Maminka posadila asi dvouletou dcerku na pás před pokladnou v supermarketu, hrála si tam s ní, holčička ji pak začala tahat za mikinu, aby jí maminka dala pusu, maminka se na ni zlobila, ať ji netahá, holčička ji pořád tahala, maminka se s ní pusinkovala… Holčička si tam dělala, co chtěla, rodiče se chovali, jako by to bylo naprosto normální.

Připadá vám „normální“, když rodič posadí dítě na posuvný pás před pokladnou v supermarketu a nechá ho, aby si tam dělalo lumpárny?

Zjistila jsem, že mně rozhodně ne. Pořádně to se mnou zacvičilo a poukazování na to, že „je to jen dítě“ mi nepřipadá dostatečně pádné, protože pás má jasně vymezený cíl, není na přepravu ani hraní dětí.

To se pak děti vozí ve vozíku, kam máme dávat nákup, berou si bez dovolení, co je napadne…

A jsou to jen děti?

Není to spíš tak, že právě od raného dětství se učí, co a jak funguje, co a jak je slušné a neslušné, co a jak se dělá a nedělá, aby se lidem společně žilo dobře? Když jim jako malým všechno dovolíme, pak se asi začnou divit, až budou větší, proč to nesmějí dělat.

To, co se naučíme v dětství, s námi jde celý život.

 

 

Jen si vybavte sami, kolikrát se vám stane, že vám nějaká vůně, situace připomene situaci z dětství… Jak měl děda králíky, jak babička sušila seno…

Kolikrát si vzpomenete na něco podobného, co se dělo na druhém stupni základní školy?

No, a teď si vezměte také supermarket, kde asi pětileté holčičce vypadl z ruky jogurt a rozprskl se na podlaze. Vyndávala ho z vozíku (nikdo ji nenaučil, že to není dobrý nápad, když je vozík tak hluboký a ona do něj s obtížemi dosáhne? Že si ho vezme až za pokladnou, nebo že si ho ponese od regálu, ale nebude ho dávat do voíku a pak ho zase vyndávat?) a bylo to.

V podstatě se nic nestalo, stačilo by požádat o hadr a není co řešit.

Chyba lávky, maminka začala na dcerku křičet na celý obchod, že je „husa hloupá“. „Podívej se, cos to udělala, ty jsi tak nešiovná!“

 

Takže děti na jednu stranu smějí prakticky všechno, neučí se pořádně hranicím, a když se pak něco stane, je to všechno naopak špatně? Není to trochu postavené na hlavu?

„Jako klinická psycholožka pomáhám rodičům překonávat vývojové, psychické i emoční obtíže dětí; efektivně zvládat výchovu rozumem i srdcem.“ Příběh o mně si přečtěte tady >>