Můj příběh

Jsem klinická psycholožka, manželka, kondiční sportovkyně a žena, která má stále nějaké nápady. Ale nejvíc a nejradši ze všeho jsem máma.

CO VÁM NABÍZÍM?

Společně s vámi a vašimi dětmi hledám cesty, jak dětem pomoci, aby se jim doma, ve škole, mezi kamarády a v životě vůbec dařilo co nejlépe.

Umím se efektivně dostat k podstatě problémů s chováním, s prožíváním a projevováním emocí, umím najít silné i slabší stránky dětí; také silné a křehčí stránky rodinného systému. Mám pozorovací talent, dokážu si propojit informace z různých zdrojů a pohotově z nich vyvozovat další úvahy i nápady a pracovat s nimi.

Respektuji a uznávám vás rodiče jako nejbližší lidi, kteří o dítěti nejvíce vědí, mají ho nejradši. Současně respektuji, že jste odpovědní za výchovu dítěte, takže vám nebudu nutit žádná přesvědčení ani postupy.

Na základě společné práce s rodinou a individuální práce s dítětem vám nabídnu zpětnou vazbu a možnosti, jak se v nejbližší době dále zařídit, co zkusit udělat trochu jinak, co více podpořit, co naopak ponechat, jak je teď.

Netvrdím, že vždy všechno vyřešíme rychle nebo na prvním setkání, protože některé věci už ze své podstaty potřebují víc času, ale přistupuji k potížím a problémům přímo a efektivně. Když něco nelze řešit rychle, rozhodně vám můžu nabídnout, co udělat hned teď, abychom se společně posunuli o kousek dál.

ZAČÁTKY A VÁHÁNÍ  

Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych se zabývala diagnostikou dětí, automaticky jsem se zaměřila na spolupráci s dospělými. V průběhu vzdělávání jsem si mnohokrát říkala, jestli skutečně chci tuto práci dělat, protože nároky na odbornost se kupily, ostatně vzdělávající se psycholog je dlouhodobě v roli žáka a stále je stavěn před otázku, jestli zvážil vše, co měl a co bylo třeba, jestli je dostatečně šikovný, znalý, informovaný… Přemýšlela jsem nad variantami své práce, které by mě bavily, obohatily a také byly přínosem pro druhé.

Specializace si mě nakonec našla sama. Jako překladatelka jsem se zapojila do projektu převodu a přípravy testu pro děti a dospělé s podezřením na poruchu autistického spektra, vydala se do Anglie na kurz, na mnoho měsíců jsem se ponořila do tématu autismu, zkontaktovala se s různými odborníky.

Najednou se mě téma autismu doslova chytilo samo, začali se ozývat rodiče, školy, poradny i lékaři, jestli bych vzala dítě do péče. Řada dětí měla jiné potíže než poruchu autistického spektra, takže se můj záběr rychle rozšiřoval.

Došlo mi, že přesně tohle mě baví: ta detektivní práce, kdy se s rodiči a dalšími odborníky snažíme objevit, co děti a rodiny trápí, pojmenovat obtížně, hledat a hlavně najít způsoby, jak pomoci.

A tak jsem se do práce opřela s chutí a elánem, podařilo se mi získat potřebné zkoušky, založila jsem svou praxi, oslovila zdravotní pojišťovny s žádostí o spolupráci a opravdu se mi dohody se všemi z nich podařily.

Společná cesta mohla začít.

VYČERPANÍ RODIČE

Brzy jsem si začala všímat, že děti, a tedy i jejich rodiče, už absolvovali řadu psychologických a lékařských vyšetření. Rodiče jsou unavení, mají toho dost, jejich priorita je dobrat se konce, mít jasno.

Stále naléhavěji jsem si proto uvědomovala, že potřebují partnera, který s nimi bude na jedné lodi a nebude je hodnotit (často se mě někdo ptá, jestli píšu posudky – nikoli!). Rodiče potřebují informace, vysvětlení různých souvislostí (příčin se nemůžeme vždy dobrat), samozřejmě vysvětlení závěrů, opodstatnění nápadů a doporučení. Nestojí o nicneříkající fráze, vyhýbavé závěry.

Mám zkušenosti, že je lepší konkrétní doporučení, které se sice neosvědčí, ale posune rodinu dál, protože rodiče při této chybě objeví něco jiného, než obecné výroky, které stejně nikdo ani nedočte do konce.

EFEKTIVNÍ SPOLUPRÁCE

K současnému způsobu spolupráce s rodinami jsem dospěla postupně, dříve jsem k závěrům potřebovala více času, více informací z více zdrojů. Nechávala jsem mnoho prostoru na sdílení a rozhovor, ale to nebylo vždy prospěšné.

V průběhu času jsem se na základě pozorování, co funguje a co ne, naučila rozlišovat, jakým oblastem se v dané situaci věnovat více, jakým méně, čemu poskytnout více prostoru, co naopak počká. Mimo jiné jsem objevila, že dobře zvolené hračky v pracovně udělají mnoho práce samy. Pochopila jsem, že důležité je začít i minimálními krůčky − ale hlavně začít, aby se mohly dostavovat první úspěchy.

Rodiče tedy nejdřív poprosím o informace a vyprávění, co je provází, co již absolvovali, co potřebují vyřešit, pak se společně sejdeme, doladíme informace, které jsou nezbytné, a jdeme na společnou práci s dítětem.

Snažím se, aby děti práce bavila, s menšími to jde snáz, větší děti často přicházejí ryze z vůle rodičů, ale ani to není překážka. S malými dětmi si z pohledu pozorovatele hrajeme, s většími děláme různé úkoly.

Dospívajícím dětem zdůrazňuji, že psychologické vyšetření neznamená emoční striptýz, nemusí mi říkat nic, co nechtějí.

Na závěr se znovu sejdu s rodiči, někdy s dítětem a někdy bez něj, podle okolností. Probereme závěry, navrhnu další kroky a opatření, prodiskutujeme doporučení, možnosti. Domluvíme se, jestli či jak budeme ve spolupráci pokračovat.

K rodině pak za několik dní putuje napsaná zpráva, kde je všechno popsáno, vysvětleno, shrnuto.

CO JEŠTĚ POMŮŽE?

Když společně hledáme cestu či cesty, jak dál, bývá nepřítelem čas – setkání je výsek v času, někdy se stává, že se různé okolnosti ani neprojeví, nebo na ně i zapomeneme… Stále častěji jsem si říkala, že by mohlo být prospěšné, kdyby to, co si při sezení povíme, co probereme; co by rodiče mohli vyzkoušet, mohli mít u sebe.

Začala jsem do zpráv psát doporučení nebo spíš tipy, nápady, možnosti co a jak dál, aby rodiče měli inspiraci, když měli a mají ten nejnáročnější úkol: být strůjcem změn. Jenže zpráva se někam založí nebo se někde odevzdá, dojmy ze setkání i odhodlání zanedlouho vyprchají. 

Navíc tipy a nápady nestačí, je třeba, aby rodiče měli možnost vracet se k projevům, které jim u dětí začaly dělat starosti, a podívali se na ně s časovým odstupem. Prostě bylo třeba uchopit situaci jako celek.

Tak vykrystalizoval nápad, že by doporučení a nápady mohly mít „knižní“ podobu, která bude doplněním naší společné práce a individuálních tipů.

Můžete se k ní vracet, najdete tam i další možnosti, rozšíříte je o své zkušenosti a stále se budete mít o co opřít, budete-li chtít. 

Jmenuje se Jak na motýly.

Co to vlastně je? 

Průvodce, který nabízí rodičům možnost, jak o potížích dítěte přemýšlet v kontextu více souvislostí, pak také vlídně, s nadhledem a v neposlední řadě s vidinou, že potíže tu nejsou napořád, ale že mohou odletět (jako motýli) nebo se vznést ze země a aspoň trošku létat, pokud odletět nemohou.

 

Potíže, starosti, problémy tedy pojímáme jako motýly, kteří si hledají svou květinu, nehezky odborně řečeno svou diagnostickou oblast.