Psí výchova nejen pro psy

Před třemi lety jsme si přivezli dvouměsíční štěně německého ovčáka. Je to náš druhý ovčák.

Bardík byl a je poněkud svéhlavý. Má silně dominantní povahu a navíc si myslí, že svět a všechno v něm je tu výhradně pro něj. Manžel na něj tedy nastoupil s výcvikem, vybavený zkušenostmi s předchozím ovčákem. První Bard nás naučil, že pravidlo „když budete na psa hodní, bude i on hodný na vás“ rozhodně neplatí. Ostatně to neplatí ani u lidí.

Výcvik plody přinesl – i přináší?

Barda výcvik bavil, potřebovali jsme jen doladit pár věcí. Intuitivně jsem začala plnit roli „rušičky“. Vypadalo to tak, že Bard dostal pokyn, já na něj volala nebo mu nabízela něco jiného a on měl za úkol mě ignorovat.

Naučil se to výborně. Když má někde zůstat, můžu mu nabízet cokoli včetně buřtů, a on se na mě ani nepodívá. Nehne brvou. Skvělá práce.

No, na dlouho ne.

Problém nastal ve chvíli, kdy manžel při pracovních změnách přestal být denně doma. Ouha, Bard mě sice poslechne, ale vlažně, sám si rozhodne, kdy mu za to stojím a kdy ne. Sama s ním na procházku nejdu, se svou silou a hlavně odhodláním mě přetáhne, kdy se mu zamane.

Na mě si nepřijdete

Ke slovu tedy přišla otázka, jestli zase začneme pracovat na vychovávání, nebo se spíš přizpůsobíme my a vymyslíme to jinak.

To byl klíčový okamžik, kdy jsem si uvědomila, že i při výchově dětí hraje při změnách nezastupitelnou, hlavní a rozhodující roli motivace, protože změna přístupu, třeba i poměrně malá, vyžaduje strašně moc sil. A přece nebudeme dřít jako včely, když pro to nemáme kriticky důležitý důvod.

Jdete, nebo jdeme?

Je totiž obrovský rozdíl mezi tím, když rodiče přijdou s dítkem na vyšetření z vlastní vůle a když je „někdo“ pošle.

Sami přicházejí, když si nevědí výchovně rady – obvykle chybějí hranice a děti začnou vlčet −, když se starší dítko začne chovat jinak po narození sourozence; přicházejí s adoptovanými dětmi, abychom společně probrali, co by bylo dobré udělat preventivně. Příběhů je rozhodně víc, píšu ty první, které jsem si vybavila.

Rodiče „posílají“ na vyšetření obvykle školka nebo škola, lékař nebo zdravotnické zařízení jako takové (neurologie, psychiatrie, praktický lékař), pedagogicko-psychologická poradna, speciálně-pedagogické centrum.

Změna − proč?

A teď si vezměte, že máte dělat změny při něčem, co vám dobře funguje. Druzí s tím mají problém, ale vám se v situaci dobře daří. Myslím tím okolnosti, kdy se rodiče s dětmi dobře domluví, život jim doma prostě funguje (někdy nestandardním způsobem, ale to teď nehodnotím).

Proč byste měli něco měnit? Jedině byste si nabourali zajetý systém, přidělali byste si problémy, výsledek by byl nejistý a vám o něj stejně nejde.

Naopak když sami cítíte, že je třeba něco změnit, tak asi i sami hledáte, co by se dalo udělat jinak, vymýšlíte, hledáte, jste i více nakloněni a otevřeni zpětné vazbě a dalším možnostem.

Dvě úplně odlišné situace, viďte?

A ještě si položme otázku, kdo koho při výchově vlastně vychovává?

Rodiče vychovávají děti, rodiče by měli vychovávat sami sebe, děti svým přístupem a chováním v neposlední řadě vedou ke změnám v chování i své rodiče.

Není to tedy tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá.

„Jako klinická psycholožka pomáhám rodičům překonávat vývojové, psychické i emoční obtíže dětí; efektivně zvládat výchovu rozumem i srdcem.“ Příběh o mně si přečtěte tady >>