Úkoly samy

Stále častěji mi rodiče vyprávějí: „Radka si nechce psát úkoly, musíme ji přemlouvat. Někdy to trvá i několik hodin, a pak má úkol během deseti minut hotový.

Jsme z toho všichni unavení, navíc docela často skončíme u toho, že brečí. A ráno nechce vstávat, musíme ji několikrát budit, někdy ji dokonce musíme i oblíknout, jinak bychom přišli pozdě – ona do školy a jeden z nás do práce.“

„Musíme“ se ve slovníku rodičů jen hemží.

Úkoly jsou podle mého názoru povinností dětí. Dítko, které nastupuje do školy dobře připravené pracovně, sociálně, emočně, nechce jít do školy bez úkolů. Když mu dají rodiče najevo, že je to jeho povinnost a oni se starat nebudou, když ono nechce, bývá situace rychle vyřešená.

Velká pomoc je, když je možné dohodnout se s paní učitelkou na důsledcích, aby nepřinesený úkol neprošel.

Vzpomínám si na jednoho klučíka ze druhé třídy, kterého si po třetím nepřineseném úkolu zavolal pan ředitel po dohodě s paní učitelkou, vlídně mu vyčinil a dodal, že mu věří, že už to příště zvládne. A zvládl.

Osvědčuje se nastavit časový limit, dokdy jsou rodiče ochotní dítěti pomoct. Jakmile skončí, pomoc s úkoly nebude, rodiče úkoly nepodepisují. Ráno a v noci se úkoly v žádném případě nepíší.

Děti to samozřejmě zkusí, od čeho jsou hranice, že?

Rodiče se takové změny často bojí, ale rychle poznají, že se jim všem uleví.

Samozřejmě jsou i děti, kterým jít do školy bez úkolů a s nepřipravenými věcmi nevadí – tam musíme hledat jinou příčinu, co se děje.

„Jako klinická psycholožka pomáhám rodičům překonávat vývojové, psychické i emoční obtíže dětí; efektivně zvládat výchovu rozumem i srdcem.“ Příběh o mně si přečtěte tady >>